|
Železná opona
1. Uprchlíci z komunistické klece V roce 1951 složili
hudební skladatel Josef Stelibský a známý komik
Jára Kohout píseň o železné oponě, kterou zpívali v rozhlasové stanici
Svobodná Evropa. Závěrečná sloka písně plné naděje zněla: "Železná opona nesahá
do nebe, neboj se národe, neboj se o sebe." V roce 1989 byla v
Curychu vydána kniha Jožky Pejskara
"Útěky železnou oponou". Krátce poté, co kniha vyšla, došlo v
celém sovětském impériu k převratným změnám. Padl komunistický režim a jedním
z prvních velkých revolučních činů bylo odstranění "železné opony",
šílené ostrahy státních hranic, která měla lidem zabránit útěku z
komunistického vězení. Jožka Pejskar se narodil 7. 12. 1912 v Malé Skalici (dnes Česká
Skalice) na Náchodsku. V letech 1945 až 1948 byl
redaktorem Melantricha ve Znojmě a od roku 1948 žil
v exilu. V letech 1951 až 1979 působil jako redaktor rozhlasové stanice
Svobodná Evropa, kde vysílal své relace pod pseudonymem Jožka Pero. Od roku
1979 žije v Kalifornii ve Spojených státech amerických. Autor knihy "Útěky
železnou oponou" uvádí, že dnes máme plné právo na to se dovědět, kolik
lidí zaplatilo životem, máme právo se dovědět jména sadistů, kteří stříleli
po uprchlících jako při lovu na zajíce. A máme právo znát jména činitelů komunistické
vlády a Komunistické strany Československa, kteří k tomu vydali rozkazy. Zásluhou dobrovolných
archivářů z řad členů Konfederace politických vězňů byl sestaven seznam
prvních obětí v letech 1948 až 1951. Během čtyřicetileté komunistické vlády
se desetitisíce lidí pokusili překročit státní hranici nejrůznějšími způsoby.
Většina z nich byla zadržena nebo dokonce zastřelena pohraniční stráží. Ti,
kteří byli zadrženi, si pak odpykávali vysoké tresty ve vězeních a jejich
rodiny a přátelé byly postiženy persekucí. Podle statistiky
Organizace spojených národů žilo na Západě do roku 1989 více než 1,5 miliónu
Čechů a Slováků. Komunistické ministerstvo vnitra přiznalo, že od roku 1948
do roku 1989 uprchlo z Československa více než 400 000 lidí. Na konferenci o problémech
východní Evropy v Mnichově v roce 1987 položil jeden novinář otázku:
"Když se situace v dnešním Československu neustále lepší, jak to
prohlašují oficiální pražské autority a rozšiřují média, proč lidé
Československo tak houfně opouštějí? A přitom riskují své životy?" Od roku 1948 bylo
komunistickým režimem uvězněno téměř 200 tisíc občanů z důvodů politických a
někdy také osobních. Několik tisíc lidí bylo zavražděno v komunistických
žalářích a pracovních táborech, jako byly tábory v Jáchymově. V roce 1989 podle zprávy
Úřadu vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky UNHCR (The United Nations High Commissioner for Refugees) bylo na světě 20 miliónů uprchlíků. Stejný
počet uprchlíků musel od bolševické revoluce roku 1917 opustit svou vlast a
domovy ze všech zemí, kde komunisté násilně uchopili moc: z Ruska, Ukrajiny,
Estonska, Lotyšska, Litevska, Arménie, Gruzie, Moldávie, Polska, Maďarska,
Jugoslávie, Německé demokratické republiky, Bulharska, Rumunska a z
Československa. Proč lidé z
Československa utíkali? Podle Statutu Úřadu vysokého komisaře Organizace
spojených národů pro uprchlíky UNHCR je uprchlíkem kdokoliv, kdo opustil
svoji zemi kvůli strachu z násilí z rasových, náboženských, národnostních
důvodů, nebo kvůli svým politickým názorům nebo členství v určité sociální
skupině, a který se nemůže nebo nechce vrátit. Tito lidé mají právo na
politický azyl. Autor knihy "Útěky
železnou oponou" uvádí případ dvou mladých manželů, kteří uprchli do
Švýcarska. Jako důvod uvedli, že chtěli, aby jejich děti nemuseli žít jako
otroci, a hlavně, aby po nich něco zůstalo, až jednou budou opouštět tento
svět. A to v socialistickém Československu nebylo možné. Žádost o politický
azyl byla těmto dvěma mladým lidem zamítnuta. Nechtěli lhát, že pašovali
motáky zatčeným, ani nepodepsali Chartu 77. Nevyprávěli hrůzostrašné historky
o tom, jak před jejich domem číhala Státní bezpečnost. Udali ten nejpádnější
důvod k udělení azylu - aby jejich budoucí děti nemuseli žít jako otroci a
aby po nich zůstala nějaká práce a myšlenka. Autor knihy uvádí, že se svými
kolegy dokonce intervenovali u Nejvyššího komisaře pro uprchlíky v Ženevě,
aby tito mladí lidé přinejmenším nebyli vykázáni ze Švýcarska. Podařilo se a
tito lidé žijí spokojený život. Dnes se může někdo ptát,
proč lidé, kteří chtěli odejít na Západ, prostě neodjeli legálně? Zásadní
překážkou legálního vycestování bylo získání výjezdní doložky, tzv.
"devizového příslibu". Na povrch se tento institut mohl jevit
přirozeně - kdo chce vycestovat do "kapitalistické ciziny", ten
potřebuje získat od státu devizové prostředky. Institut devizových příslibů
byl v rukou všemocných stranických orgánů, které rozhodovaly o jednotlivých
žádostech. Určitá vysoce postavená skupina prominentních komunistů s cestováním
do kapitalistické ciziny neměla problémy. Po ní následovali zasloužilí
soudruzi, komunisté - přední budovatelé socialismu, předáci socialistických
brigád a úderníci. Teprve pak následovali občané, kteří vycestování na Západ
dostávali jako odměnu za svoje pracovní zásluhy. Vzpomínám si, jak jako
posluchač vysoké školy jsem byl nucen se zapojit aktivně do činnosti
Socialistického svazu mládeže, abych dostal vyjádření této organizace, jež
bylo nezbytné pro získání devizového příslibu. Komickým dokladem byla "Žádost
o žádost o devizový příslib", kterou student vysoké školy předkládal své
základní organizaci SSM. Potvrzení SSM o aktivní práci jsem sice získal, ale
devizový příslib jsem nikdy nedostal, zřejmě z obavy soudruhů, abych v
kapitalistické cizině nezůstal. Ve skutečnosti tento
systém poskytoval rozsáhlý prostor pro korupci, pro systém různých
"známých", kteří mají "styky" na příslušných místech. Za
"protislužbu" bylo možné získat prakticky cokoliv. Ten potřebuje
dlaždičky, ten, co je "může sehnat" ale potřebuje novou převodovku
do svého Fiata, a ten zase má styky na příslušném
"orgánu", kde rozhodují o devizových příslibech. 2. Železná opona Pro občana žijícího ve
svobodné zemi byla "železná opona" těžko pochopitelná. Turisté ze
Západu přijížděli k bavorským nebo rakouským hranicím se na vlastní oči
podívat na komunistické monstrum. Podél hranice byly rozmístěny vysoké
strážní věže, vzdálené od sebe necelý kilometr podle viditelnosti. Mezi nimi
byly nataženy tři vysoké drátěné ploty na vrcholu s dráty pod vysokým napětím
šest až osm tisíc voltů. Byly zde přeorány pásy půdy, na některých místech
byly bunkry a zakopané tanky s děly. Izolátory byly posazeny na kůlech. První
stěna byla asi metr vysoká z drátěné síťoviny a nahoře měla dva nebo tři
tenké černé dráty na izolátorech sloužící jako poplašné zařízení. Střední
stěna byla asi dva metry vysoká a byla pod vysokým napětím. Třetí stěna
železné opony byla nízká a z drátěné síťoviny. Sloužila k tomu, aby zabránila
zvěři proniknout k elektrické stěně. Na některých úsecích byla ještě čtvrtá
stěna, která měla zabránit průjezdu těžkým vozidlům. Po celé délce státní
hranice bylo instalováno zařízení s infračervenými reflektory s dosahem až
dvou kilometrů. Voják na strážní věži tak mohl terén pozorovat infračerveným
dalekohledem a viděl krajinu dobře ozářenou. Zelené "gestapo" tak
mělo práci velmi usnadněnou. Železnou oponu bylo
možno nejlépe vidět v Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein).
Nádraží bylo rozpůleno včetně nádražního perónu a budovy. Ve vestibulu
nádražní budovy komunisté vystavěli drátěnou hraniční stěnu. Německý text
návštěvníky důrazně upozorňoval, že československé území nezačíná až u
drátěných překážek, ale již u hraničních kamenů, které se nacházejí při
východu z nádraží. Když byl na jaře v roce
1991 otevřen jeden z prvních pěších hraničních přechodů mezi Zadním Chodovem
a Mähringem, tisíce lidí mohly na vlastní oči
shlédnout neprostupný lesní terén a široké průseky, mezi nimiž byla původně
železná opona. Za hraničními kameny se rozkládala pole a nedaleko od hranice
byla vesnice jako ze zcela jiného světa. Ještě v roce 1993, kdy
jsem během dovolené Železnou Rudu navštívil, byl vidět drastický rozdíl mezi
stavem budovy a kolejiště na německé a na české straně. Železnice končila na
menším nádraží nad Železnou Rudou a trať vedoucí ke státní hranici byla
zarostlá trávou. Část budovy na české straně měla zničenou omítku, poškozenou
střechu a občas opadané zdivo. Hraniční kameny se táhly podél malé říčky a z
bavorské strany byl dobrý výhled do Československa. Autor knihy "Útěky
železnou oponou" uvádí, že zřejmě nejvíce vyhledávanou podívanou na
železnou oponu byla vyhlídková věž "Moldaublick"
na československo-rakousko-bavorských hranicích,
odkud byla nejen vidět téměř celá Lipenská přehrada, ale hlavně několik
kilometrů železné opony. Bylo možno sledovat podrobně Pohraniční stráž a její
pohyby a střídání, psovody se psy, bojová auta a hlídky kolem drátů s vysokým
napětím. Dalším velmi atraktivním
místem pro turisty, odkud bylo možno bezprostředně vidět obludné věže a
drátěné překážky, bylo na rakousko-československé hranici v obci Klein Haugsdorf. Několik kroků po silnici vedoucí z Vídně do
Znojma se nachází celnice Hatě. Pohledem z rakouské strany bylo možno vidět
drátěné zátarasy po levé straně silnice, kdežto na pravé straně byly vidět
vysoké věže. Tento přechod byl z československé strany zajištěn dvěma
mohutnými železnými závorami. Prchající lidé často
využívali služeb převaděčů. Jednu skupinu tvořili převaděči, kteří považovali
pomoc pronásledovaným za svoji vlasteneckou povinnost. Šlo často o
příslušníky tajného protikomunistického odboje. Na Šumavě působilo několik
lesníků jako převaděči. Druhou skupinu převaděčů pak tvořili řemeslní
převaděči, kteří za převedení požadovali značné částky. Do zcela jiné kategorie
patřili falešní převaděči, kteří byli agenty Státní bezpečnosti. Dovedli se
mistrně přetvařovat, projevovali značnou starostlivost o prchajícího a jeho
rodinu. Za převedení nepožadovali příliš vysoké částky. Prchajícího pak
přivedli až k hranicím, kde ho předali Státní bezpečnosti. Roku 1987 natočila
britská televize film "Border" (Hranice)
podle námětu Jiřího Stanislava v režii Mishi Williamse. Film vypráví drastický a krutý příběh o
převaděčích, kteří byli agenty Státní bezpečnosti a o nezměrné touze mladých
lidí uprchnout z komunistického Československa v 50. letech 20. století. K jednotkám Pohraniční
stráže byli povoláváni jen přísně prověření soudruzi. Takových soudruhů ale
bylo málo a aby nemohlo dojít ke kádrovému průšvihu, byli do služby posíláni
společně vojáci, kteří se neznali. Jeden si pak na druhého dával pozor,
protože nevěděl, zda není udavačem. Důstojníkem Pohraniční
stráže mohl být pouze člen KSČ, pokud možno nejméně vzdělaný. Důstojníci byli
získáváni z dělníků, jimž práce v továrně moc nevoněla, nebo z předčasně
propuštěných kriminálních živlů. Prchajícím se v
komunistické terminologii říkalo "narušitelé státní hranice" a
peněžní odměny důstojníkům se určovaly podle počtu zadržených
"narušitelů" a až do poloviny 60. let také počtem zneškodněných,
tedy zavražděných. V roce 1964 uprchli do
Spolkové republiky Německo dva členové Pohraniční stráže a díky rozhlasové
stanici Svobodná Evropa se veřejnost mohla poprvé seznámit s organizací
služby na státní hranici. Podle jejich informací na stanoveném úseku konali
službu tři pohraničníci. Jeden z nich spal a dva hlídali úsek dlouhý čtyři
sta až osm set metrů. Na jakýkoliv signál vyběhne podél zátarasu pes, který
snadno zachytí stopu prchajícího. Proud v zátarasech byl obvykle jen v noci. Pokud prchající
neuposlechl výzvy, pohraničníci měli rozkaz po něm střílet a za každou cenu
ho zastavit. Pokud byl narušitel zastřelen na cizím území, měl být přivlečen
zpátky, přičemž bylo nutno se vyvarovat zadržení německou nebo rakouskou
pohraniční stráží. I mezi pohraničníky se
našli takoví, kteří v touze po vyznamenání a odpovídajících výhodách neváhali
zastřelit zcela bezbranného člověka. 3. Přelet tří Dakot do Erdingu v roce 1950 V únoru 1950 Reicin s Geminderem předložili
Gottwaldovi návrh na likvidaci vojáků československé armády na Západě.
Připravovala se pro ně věznice na hradě Mírově, kam bylo v dubnu a květnu
1950 odvlečeno několik set lidí, včetně generála Kutlvašra
a generála Palečka, z nichž mnoho bylo odsouzeno v politických procesech k
dlouholetým žalářům nebo popraveno. V prvních březnových
dnech 1950 hustě sněžilo. Důvěrný přítel jednoho z pilotů Československých
aerolinií a bývalého letce Royal Air Force získal z
bezpečnostního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa
informaci o plánovaném úderu. Ještě téhož večera se sešlo několik přátel z
RAF pod záminkou oslavy narozenin jednoho z nich. Byl dohodnut plán útěku
těch nejvíce ohrožených. Jako den útěku byl stanoven 24. březen 1950. Letadlo
z Brna do Prahy a letadlo z Ostravy do Prahy mělo startovat v 6:30, letadlo z
Bratislavy mělo startovat v 7:00. Brněnská Dakota byla
plně obsazena 31 osobami včetně posádky. Mezi cestujícími byl také nebezpečný
komunista, nový generální ředitel Československých aerolinií, který neustále
při sobě nosil pistoli. Naštěstí cestu prospal a probudil se až po přistání
Dakoty na americkém vojenském letišti v Erdingu u
Mnichova. V ostravské Dakotě
cestovala také delegace činitelů strany pozvaná Klementem Gottwaldem na
Pražský hrad a tři příslušníci Státní bezpečnosti. Nedaleko Pardubic letadlo
změnilo kurs na Linz a odtud do Erdingu
u Mnichova. Bratislavská Dakota byla
nejprve pozdržena kvůli nadváze zavazadel a kapitán letadla proto ohlásil
nižší zásobu benzínu. Letadlo se vzneslo nad Bratislavu a za Břeclaví změnilo
kurs do Linze přes sovětskou okupační zónu. Před
vletem do zóny kapitán ohlásil poruchu podvozku, která nedovoluje
mezipřistání v Brně. Velitel letecké základny v Erdingu
byl požádán, aby jako ochrana proti možnému útoku sovětských stíhaček byly
vyslány naproti Dakotě americká letadla. Přelet tří Dakot do Erdingu posloužil komunistickému režimu záminku k
rozpoutání štvavé protiamerické kampaně. Nedávno jeden sovětský historik
usoudil, že právě tento přelet byl jednou ze záminek k rozpoutání studené
války. Celkem 27 z 85 účastníků útěku požádalo o politický azyl. Ti, kteří se
vrátili, byli pak vystaveni psychickému teroru Státní bezpečnosti. Navrátilci
byli donuceni vypovídat v rozhlase, na veřejných shromážděních a také v
tisku. Osm organizátorů útěku bylo v nepřítomnosti odsouzeno k trestu smrti a
devatenáct cestujících k 25 letům vězení. Po čase komunistická
propaganda přikázala do té doby úspěšným režisérům Jánu Kadárovi
a Elmaru Klosovi natočit
film "Únos", jehož scénář putoval ke schválení do Moskvy. Z
původního příběhu zůstalo jen málo a nakonec vznikl paskvil, který jen díky
značné profesionalitě obou režisérů měl nějaký smysl. Přeletů letadel byla
celá řada. Z posledních letů uveďme přelet malého letadla Uranových dolů v
Příbrami do Rakouska 5. května 1979, únos letadla při letu z Prahy do
Mariánských Lázní do Norimberka 18. dubna 1972,
přelet mistra světa akrobatického létání Ladislava Bezáka 19. prosince 1972
do Norimberku, únos dopravního letadla Iljušin 14 do Norimberku při letu z
Karlových Varů do Prahy 8. června 1970, únos letadla Iljušin 18 v noci z 28.
na 29. října 1976 do Mnichova a konečně přelet Iva Žďárského motorovým
závěsným kluzákem na vídeňské letiště Schwechat 8.
srpna 1984. 4. Útěky vlakem 11. září 1951 rychlík č.
3717 z Prahy stál ve stanici Cheb, kde byly tři vagóny odpojeny a rychlík
pokračoval v jízdě do Aše. Avšak nádražím v Aši projel vlak bez zastavení a
celou dobu dávali jeho strojvůdci zvukové znamení "Zastavte mne všemi
prostředky". Avšak vlak pokračoval v jízdě, rychlostí asi Již prvého dne
rozhlasová stanice Svobodná Evropa přinášela rozhovory se strojvůdci vlaku a
s ostatními cestujícími. Třetího dne po úniku vlaku spustila komunistická
propaganda zuřivou kampaň proti Spojeným státům americkým. Nejdříve přišly z
Prahy dvě protestní diplomatické nóty, které požadovaly navrácení strojvůdců
jako zločinců. To ale americké úřady rozhodně odmítly s poukazem na platnou
úmluvu o azylu. Státní bezpečnost
hledala způsob, jak se oběma strojvůdcům pomstít na jejich příbuzných. Byl
proto zinscenován soudní proces, který se konal v Karlových Varech 7. až 9.
ledna 1953, kde bylo obviněno 11 osob "z velezrádných akcí podle
instrukcí amerických teroristických ústředen, ze špionáže o československém hospodářství
a armádě a z napomáhání útěku zrádného ministra Petra Zenkla".
Jeden z obžalovaných byl
odsouzen k trestu smrti, další byl odsouzen k vězení na doživotí, další pak
na 18 let, 24 let, 16 let, 22 let, 20 let a 5 let vězení. 6. října 1971 na podvozku
vagónu mezinárodního rychlíku Praha - Norimberk utekl z Mariánských Lázní
přes Cheb sedmnáctiletý Richard Rösner ke svým
rodičům v Marktredwitzu ve Spolkové republice
Německo, kteří zde žili od srpna 1968. Půl roku předtím se o útěk pokusila
jeho sestra se svým snoubencem, ale byli zadrženi. 5. Bratři Mašínové Koncem října 1953 v
prostoru mezi československými hranicemi a Berlínem byly prováděny rozsáhlé
domovní prohlídky za účasti německé Volkspolizei a
oddílů sovětské armády. Na ulicích byly vylepeny vyhlášky, jimiž byla
nabízena odměna několika tisíc marek tomu, kdo přivede policii na stopu tří
mladíků. Šlo o politické
uprchlíky Ctirada a Josefa Mašínovi a Milana Paumera. Po čtyřtýdenní strastiplné cestě východním
Německem, jíž si museli probojovat armádou německé policie a sovětských
vojáků, se jim podařilo proniknout do západního Berlína. Otec bratří Mašínů Josef Mašín byl
důstojníkem česko- slovenských legií v Rusku a na Sibiři. Tam poznal
komunismus v praxi a začal proti němu bojovat se zbraní v ruce. Po mnichovské zradě
Josef Mašín obezřetně skryl množství zbraní a
střeliva. 15. března 1939 se odmítl vzdát. Nacisté v něm měli nesmiřitelného
nepřítele. Organizoval různé sabotážní akce. 28. října 1939 vybuchly petardy pod
okny protektora Konstantina von Neuratha.
Mašínovi lidé sypali cukr do benzínu motorů a písek
do ložisek lokomotiv a strojů v továrnách. V Berlíně Mašín
zničil velkou část Anhaltského nádraží. Jiné pumy
dovedl umístit dokonce v Göringově ministerstvu a v
budově Hitlerova říšského kancléřství. V přestrojení navštívil pražské
gestapo, kde získal důležité dokumenty. V Mnichově vybuchla
nálož v pověstné pivnici jen chvíli před Hitlerovým příchodem. Nikdo netušil,
že jde o práci Josefa Mašína a jeho švagra Ctibora
Nováka. 14. května 1941 byl
Josef Mašín gestapem dopaden v Nuslích, kde z bytu
vysílal pro Londýn. Mašín úspěšně kryl ústup svých
kamarádů, zastřelili dva gestapáky a sám byl těžce raněn. Na gestapu z něj
nedostali ani jeho jméno a někdy v létě 1942 po hrozném mučení ho nacisté
zavraždili. Po válce byl nalezen
dopis, který napsal Josef Mašín svým dvěma malým
synům z vězení. Tento dopis sehrál při útěku obou jeho synů před
komunistickou diktaturou a terorem o jedenáct let později významnou roli. Bratři Mašínové poslouchali západní rozhlasovou stanici, která
připomínala hrdinství jejich otce. V té době už oba dobře věděli, co je to
komunistický režim. Oběma byl zabaven majetek a byly posláni do pracovního
tábora. Ctibor strávil dva roky na Pankráci a v Jáchymově. Mladší Josef Mašín byl dvakrát ve vězení. Oba se proto tajně
připravovali na útěk. V poslední chvíli přibrali své tři kamarády, Paumera, Švédu a Janatu. Při náhodné kontrole ve
východním Německu byla Janata zatčen a udáním padl do rukou komunistické
policie Švéda. Pak došlo k přestřelkám, při nichž se museli bratři Mašínové a Paumer bránit. Po
několika střetech s policií se jim podařilo dostat se až do Berlína. Všichni
tři se přihlásili do americké armády a v únoru 1954 se dostali do Spojených
států amerických. V monstrózním
zinscenovaném soudním procesu byli bratři Mašínové
a Milan Paumer v nepřítomnosti odsouzeni k trestu
smrti. K trestu smrti byli odsouzeni Ctibor Novák, Václav Švéda a Zbyněk
Janata. Rozsudek byl vykonán. Zbyněk Roušar byl
odsouzen na doživotí a dalších třináct obviněných k trestům vězení do 22 let.
(Napsal Jiří Pejskar) 6. Přes železnou oponu ke svobodě Kniha Jožky Pejskara "Útěky železnou oponou" popisuje řadu
dalších, někdy téměř neuvěřitelných příběhů útěků lidí přes železnou oponu ke
svobodě. Uvádí příběh Miloše
Havla, strýce prezidenta Václava Havla, který se zasloužil o existenci
československého filmu vybudováním vůbec největších filmových ateliérů v
Evropě. Lidé z Československa
utíkali nejrůznějším způsobem. Některým se podařilo odejít na Západ z
Jugoslávie. Jiní se vydali přes hranici automobilem proražením železné
závory. Kuriózní je příběh spisovatele a publicisty Vladimíra Kříže z roku
1976, který se stal čestným konzulem malinkého knížectví Hutt
River Principality v západní Austrálii asi šest set
kilometrů od Perthu, které založil farmář Leonard Casley.
Kupodivu tento miniaturní stát s pěti tisíci obyvateli byl oficiálně uznán
vládou australského svazu a také dalšími asi 35 zeměmi světa včetně Španělska
a Vatikánu. V roce 1984, když proti Křížovi vrcholil tlak Státní bezpečnosti,
vyrobil "provizorní diplomatické pasy" a s rodinou se dostal z
Jugoslávie do Rakouska. Další muž se pokusil
dostat na Západ na malém gumovém člunu z pobřeží Warnemünde
ve východním Německu. Jiný použil k přeletu hranice balón naplněný
propan-butanovou směsí. Každoročně přes hranice uteklo několik příslušníků
Pohraniční stráže. Někteří se pokusili přeplavat Dunaj, Moravu nebo Dyji.
Další se pokusili použít potápěčskou výstroj. Jeden překonal železnou oponu
na závěsných vozících přes dráty dálkového elektrického vedení. Další
překonali státní hranici na koních. Řada lidí ve snaze
uniknout komunistické perzekuci ztratila své životy při pokusu projít
obludnou železnou oponou. Těmto obětem komunistického režimu věnoval Jožka Pejskar svoji knihu. Železná opona začala být
odstraňována na československo- rakouských hranicích od 11. prosince
1989. 7. Turistům zůstala jen třetina
Šumavy Šumava - Důsledky
únorového komunistického převratu na sebe nedaly dlouho čekat ani na Šumavě.
Po nacistické okupaci a poválečném vyhnání Němců dostal rozvoj oblasti další
úder. Jako ilustrace mohou posloužit například dějiny lyžování v západočeském
pohraničí. Jestliže se ještě v
březnu 1950 konaly na Špičáku štafetové závody o Zlatou lyži Šumavy, v
následující sezoně už se lyžaři museli sejít v nižších polohách. Komunistický
režim si tu začal vybírat svou daň, mnozí ze zdejších obyvatel opět stáli
před odsunem. Od dubna 1951 začala být
podél hranic s Německem a Rakouskem zřizována takzvaná zakázaná pásma. Prvním
byl pruh území od hranice do hloubky až dvou kilometrů, ze kterého bylo
veškeré obyvatelstvo vystěhováno. Na něj pak navazovalo hraniční pásmo
hluboké dva až deset kilometrů. Do hraničního pásma mohli civilisté jen na
zvláštní povolení od svítání do setmění, jinak se směli pohybovat pouze po
veřejných cestách. Volně přístupná byla
záhy jen třetina Šumavy. Zbývající dvě třetiny představovaly hraniční pásmo a
pásmo vojenské. Po roce 1948 začaly
vznikat také vojenské újezdy. A právě v nich mizely samoty i celé obce.
Hraniční pásmo se během let měnilo a posouvalo. Například na Železnorudsku byla pro návštěvníky „konečná u hotelu Rixi
níže pak Belveder. Zapovězení další části Železnorudska
na sebe nedalo dlouho čekat a turistickou závorou byla Hojsova Stráž, na
hřebenech pak Pancíř. Dál už běžní smrtelníci přístup neměli. Komunisté na
Šumavě budovali „pevnou hráz socialismu a míru“. V absolutní izolaci byly
mimo jiné oblasti na Prášilsku, kde se nacházel vojenský
újezd Dobrá Voda. „V pásmu směl pobývat
jen ten, kdo tam trvale bydlel. A k trvale žijícím směli jen nejbližší
příbuzní na zvláštní propustku,“ vzpomíná dvaadevadesátiletý Jaroslav Lacina.
„Já jsem měl na Špičáku trvale žijící rodiče, propustku jsem tedy získal.
Stejně jako moje sousedka, která jezdila za maminkou. Stávalo se, že každý
pátek jsme z večerního vlaku vystoupili pouze my dva,“ říká Jaroslav Lacina. Cesta vlakem v oblasti
hranic nebyla příjemná. „Probíhaly přísné kontroly, které prováděli dva
příslušníci pohraniční stráže. Jeden kontroloval doklady cestujících -
občanské průkazy a propustky, druhý jej jistil se zbraní v ruce. Nastupovali
buď v Nýrsku, nebo v Zelené Lhotě, nejpozději v Hojsově
Stráži,“ připomíná Jaroslav Lacina. Jak vzpomíná, vlak byl
obvykle takřka prázdný, neboť málokdo se tímto směrem vydal. I při práci se člověku
stále připomínalo, že „nepřítel je za humny“. „Když jsme potřebovali prkna na
pile v Alžbětíně, musel k tomu dát souhlas velitel
pohraniční stráže. S tímto souhlasem jsem autem přijel k hraničním závorám.
Tam si vedle mě sedl pohraničník se zbraní připravenou na klíně. S tímto
dozorem jsem dojel na pilu a stejně tak i zpět k první závoře. A to bylo už v
roce 1970,“ říká Jaroslav Lacina, Částečně zpřístupněno
bylo Železnorudsko až v zimní sezoně 1957-58, ale pásmo se zpět k hranici
posouvalo jen zvolna. Vrchol Špičáku byl (za přísného dozoru pohraniční
stráže) otevřen turistům až na konci šedesátých let. Nicméně celá rozsáhlá
území na Šumavě zůstala tabu až do pádu železné opony. „Když jsme potřebovali
prkna na pile v Alžbětíně, musel k tomu dát souhlas
velitel pohraniční stráže.“ Jaroslav Lacina Regionální
mutace| Mladá fronta DNES - Plzeňský kraj Literatura: Pejskar Jožka:
Útěky železnou oponou. Melantrich, Praha 1992. První vydání: Curych, nakl. Polygon, ročenka Reportéra v r. 1989. Podle
dokumentů, rozhlasových relací, článků a archivu rozhlasové stanice Radio Free Europe. Knihu, která
obsahuje celou řadu napínavých příběhů o kuriózních zdařených i nezdařených
útěcích přes železnou oponu je možno si vypůjčit ve Státní vědecké knihovně
v Plzni pod signaturou 391A25216. Tomáš
a Alena Jílkovi: Železná opona – česko-bavorská hranice 1948-1989. Vydala Západočeská
univerzita Plzeň, 2002. Knihu o historii Šumavy, budování poválečné ostrahy státní hranice, o realizaci
a technickém zabezpečení neprostupné Železné opony a signálních stěn, o
likvidaci obcí podél hranice i o úplném zrušení Železné opony je možno si
vypůjčit ve Státní vědecké knihovně v Plzni pod signaturou 392A29326. Luděk
Navara: Příběhy železné opony. Knihu, která se vám dostane pod kůži svými autentickými
příběhy je možno si vypůjčit ve Státní vědecké knihovně v Plzni pod
signaturou 31B8042. Karel
Fabián: Černý vlk. Velice poutavou kniho o
šumavských příslušnících Pohraniční stráže k zapůjčení též v SVK pod
signaturou 158117. Děj se odehrává v oblasti Borových Lad. Podle této
knihy byl natočen stejnojmenný dobrodružný a pro milovníky Šumavy velmi
atraktivní film. Vilém Hrach: Šumava… hranici přecházejte po půlnoci. Zdálo by se, že o osudech šumavských převaděčů přes hranici
tvořenou železnou oponou i těch, kteří se sami pokusili o útěk, bylo již
„všechno“ napsáno. Tato knížka vás ale přesvědčí, že tomu tak není. Jednotlivé příběhy jsou navzájem provázány
jak tematikou, tak i prolínáním osudů jejich protagonistů. A vylíčeny jsou
nejen dramaticky, ale i mimořádně kultivovaným literárním jazykem, který k
beletrizované literatuře faktu právem náleží, ale bývá poměrně vzácný.
Nechybí hlubší souvislosti ani filosofická zamýšlení nad lidským osudem,
dějinami. Každý beletrizovaný příběh
je podložen a dokumentován fakty a doplněn faktografickým komentářem, někdy
značně rozsáhlým. Má to svou logiku, neboť autorovi se podařilo získat a
využít dosud neprobádané archivní materiály, které náhodou unikly skartaci. A
díky nim uvádí údaje dosud neznámé a někdy i podstatně koriguje dosud vžité
představy, mj. o působení „Krále Šumavy“ Kiliana Nowotneho. Tato kniha příběhů je tudíž v mnoha směrech i
faktograficky objevná. (Anotace knihy). Knihu je možno si vypůjčit ve Státní
vědecké knihovně v Plzni pod signaturou 31B879131. David Jan
Žák: Návrat Krále Šumavy. Životopisný román o
nepolapitelném převaděči, který se stal předobrazem Krále Šumavy, vychází z
jeho vlastních vzpomínek, svědectví pamětníků i archivních dokumentů. Jedná
se o dosud nejrozsáhlejší literární rekonstrukci příběhu muže, který po válce
nejprve pomáhal chránit hranici v policejní uniformě tehdejšího Sboru národní
bezpečnosti, aby se po únoru 1948 stal jeho nejobávanějším soupeřem. Kniha
zachycuje nejen výjimečný lidský osud, ale rovněž dramatické události spojené
se vznikem nechvalně známé železné opony. Josef Hasil, který dnes žije na
předměstí amerického Chicaga, v roce 2001 obdržel z rukou prezidenta Václava
Havla Medaili Za hrdinství. (Anotace knihy). Knihu je možno si vypůjčit ve
Státní vědecké knihovně v Plzni pod signaturou 31B52155. Václava
Jandečková: Kámen. Svědectví
hlavního aktéra akce „Falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku. Studie je
příspěvkem k odhalení a zdokumentování jednoho z nejpromyšlenějších
komunistických zločinů ze začátku studené války, tzv. akce KÁMEN. Přísně
tajná a kamuflovaná past organizovaná bezpečnostním aparátem v okolí
hraničního přechodu Všeruby na Domažlicku si kladla za cíl odstranit vybrané
osobnosti z veřejného života a „izolovat“ je od „světa“. Kniha se zaměřuje na
oběti, pachatele, a zejména pak na osoby, které hrály důležitou roli na obou
stranách tragického dramatu, z něhož vyplývají i problémy protikomunistického
odboje. Velkým přínosem pro objasnění
případu falešných hranic jsou autorkou nedávno objevené a dosud nezveřejněné
paměti klíčového svědka Stanislava Lišky. (Anotace knihy). Knihu je možno si
vypůjčit ve Státní vědecké knihovně v Plzni pod signaturou 31B57706.
|
||||||
|
Pro KČT Plzeňského kraje připravuje Jiří Mareš,
aktualizace 27. prosince
2017 |
||||||
